Jak mne vedla cesta k barvám

Martina Vaculíková, pár let také Pupcsiková, roz. Čechurová
narozena 29.8.1975 v Rakovníku, žijící v Kladně

Nemám žádný akademický titul (v "civilu" jsem "ekonom"), ale maluji od srdce a od dětství se učím olej soukromě od malířů nebo grafiku na výtvarném gymnáziu. Olejomalba, akryl a občas grafika jsou mým velkým koníčkem. A dělám to už tak dlouho, s nadšením a objevováním vlastní cesty, že zřejmě i pro okolí zajíímavě a s uznáním do té míry, že jsem byla požádána učit obor průmyslového designu na střední škole nebo vést kurzy pro Kladenský zámek. V tvorbě mám za ta leta velký rozptyl aktivit - od malicání v nemocnicích, kurzy pro děti i dospěláky, vlastní tvorbu  až po odbornou výuku. Je to příjemně pestré a proměnlivé.

Malování obrazů je pro mne relax, odplutí do jiného prostoru. Nemaluji na zakázky - už ne :) Čekám, až se někdo s obrazem potká sám od sebe a ucítí, co je v něm a co na něho působí. 

S olejomalbou jsem začala v roce 1990, kdy mne ji učil Jan Studený - u něj jsem se pár let učila realistickou krajinomalbu. Práve Janovi jsem vděčná za objevení barev, špachtlí i štětců s jedním vlasem. Janovi vděčím i za odvahu začít vystavovat a prodávat obrazy už ve svých 16ti letech. Pak jsem se prohnala maturitním ročníkem výtvarné třídy gymnázia Na Pražačce se zaměřením na grafiku. Akryl se učím od r. 2005 sama metodou pokus - omyl :o) - tak trochu si to vyžádala zdravotní situace. A našla jsem v akrylu další báječnou techniku.

I když olejomalbu mám oblíbenější, akryl mě bavilo objevovat i přesto, že mne kamarádi-výtvarníci zrazovali. Vzala jsem to jako výzvu: dokázat jim, že to jde, aby obrazy malované akrylem vypadaly svojí strukturou podobně jako obrazy olejem. A bylo super nacházet, jak na to, protože práce s akrylem vyžaduje jiný styl malování. Olej mnohem déle schne a nabízí lepší požitek z vrstvení a škrábání barev a svou „vůní“ lépe vtáhne „do děje obrazu“. Akryl schne hned, takřka pod rukami, takže když chci vrstvit a škrábat jako s olejem, je to sprint :o)  Je vtipný také tím, že po zaschnutí mění odstíny barev, takže musí mít výtvarník malinko víc představivosti, co ta barva udělá "potom". To je podobné jako v keramice při malování glazurami. V obou technikách, oleji i akrylu, maluji špachtlemi - štětce používám jen zřídka, někdy ani k podpisu ne :o) Spíš než o malování tedy mluvím o špachtlování, i když zůstanu u zažitého termínu.

Na malování mě především baví práce s barvou, vrstvením a proškrabáváním. Původně jsem se u Jana Studeného učila klasickou krajinomalbu. Od té jsem se svými experimenty vzdálila - tematicky i technikou. Víc jsem se zaměřila na expresi svých pocitů, maluji "dojem", jakousi paměťovou stopu toho, co vidím. Ne abstrakci, třeba střed květiny, aniž bych tu květinu měla před sebou jako modelku. Ta je jen v paměti, většinou. Nebo podle rychlo skic, které mi připomenou ten tvar a pak už nechám vést barvy dojmem, který mi zbyl. Prožívám vzrušení z tahů špachtle, z odlesku barvy, z experimentů s ostrými barvami a z proškrabávání vrstev. Od štětců jsem utekla ke špachtlím všeho druhu - od kovových planžet, přes kuchyňské stěrky až po dřívka z nanuka. 

Vždycky když maluji, jsou to silné emoce. Někdy odložím i špachtle a patlám přímo z tuby nebo rukama, jakoby mě ta paleta měla o vteřinu zdržet. Někdy domaluji obraz jedním dechem bez pauzy a jsem jak běžec u cíle, dokonce zpocená. Ta energie musí ven. Tuším, že se schová do těch obrazů a ty pak tu sílu pošlou dál, protože já jsem po malování úplně vyčerpaná a po zbytek dne nemohu začít malovat druhý obraz. „Výrobní linku“ nedokážu - čekám pak až zase dorazí ten nutkavý pocit, že teď je ten pravý čas.  Žádný obraz se nemusí všem líbit, možná že většině se to nelíbí :o) záleží, jaké vnitřní energie se potkají. Některé obrazy po čase smažu a předělám na jiný, když se mi okoukají a někdo je mezitím nevzal k sobě domů.

Když maluji, tak ani obraz nevidím. Jsem někde uvnitř a ztrácím nadhled. Když dokončím práci, musím odejít, „rozmrkat oči“ a pak se vrátit a teprve potom vidím, co jsem namalovala. Někdy jsem zklamaná, to se může stát. Ale ten pocit, když to odpovídá tomu, jak si „obraz pamatuji zevnitř“, když jsem byla vtažena do euforie, ten je příjemný. Někdy musím odcházet a vracet se opakovaně, abych „opravdu viděla“, co na plátně je. Nevím, jak to vidí ostatní, tohle je tenká linka mezi realitou a představou, když i já sama to vidím pokaždé jinak. Takže díky za podněty, protože já nevím, co vidíte Vy :)

Někdy mě baví si jen hrát, např. namalovat obraz pouze černobílý, nebo zamalovat díru ve dřevě, aby ji nikdo nenašel, nebo do barev zatlačit pápěří, nebo namalovat v podkroví falešné okno apod.  Taková provokativní nálada – i sama na sebe: tak co, dokážeš něco smysluplného z růžové a zelené barvy? Aha. A ono to může dopadnout i dobře :)

S výstavami trochu šetřím, protože jsem flink. Občas něco vyjde. Ale i tak vystavuji každý rok, a to již od roku 1996, na open air výtvarném festivalu Kladenské Dvorky. Kromě toho bylo jen pár výstav v Praze, na Okoři a jedna zahraniční na ostrově Jersey.

Celkem jsem zatím namalovala přes 300 obrazů a obrázků. Ve Fotogalerii si můžete prohlédnout fotky některých z nich.  Ve fotodokumentaci mám mezery - poslední roky nějak špatně aktualizuji a fotím práce. V tom se pokusím polepšit, i když fotka nikdy nevystihne originál barvy a hlavně originál strukturu. Pokud nemáte začunčané ruce, můžete si mé obrazy pohladit - samotnou mne láká vnímat i tu strukturu vrstev. 

V Kladně mám pár let výtvarný kroužek pro děti, který je zaměřený na zkoušení různých technik, směrů a má rozvíjet fantazii stejně jako vědomosti o umění, ale hlavně objevovat barvy. "Mé" děti z kroužku běžně pracují s akrylem, špachtlemi, akvarelem, litím barev na velké formáty nebo si hrají na pravěk a dělají nástěnné malby. Občas dělám kurzy i pro dospěláky. Další výtvarné aktivity pro děti i seniory mám v nemocnicích, léčebnách a dětských a seniorských domovech. Všude tam smím pozorovat, jak děti i dospěláci nadšeně využijí podanou ruku a posunou to ještě dál. A jak jsou při tom šťastní. Odjíždím odsud obohacena o jejich nové šance, radosti a s pocitem, že taková práce má smysl. A díky dětem mám pak zase já větší chuť malovat, když třeba pohasnu a vlastní tvorba ustrne - výtvarky s dětmi mi pak dají elán zase začít sama. Možná tak by mohlo vzniknout perpetum mobile ;) Vlastně ten ekonomický svět jsem už úplně opustila. Srdce mne vrátilo tam, kde bylo od dětství.

Martina